Opravdu mi není známo úplně všechno, na co je vrba dobrá nebo čím je užitečná. Našlo by se pár útržků ze školních vědomostí, něco časem přibylo z tu a tam vyposlechnutých a jindy zase přečtených, dosud neznámých, informací na toto téma. Protože se mi zdá, že mi moje neznalosti o vrbách v ničem nevadí a snad se tím ani příliš neliším od ostatních, nepátrám dále. Z toho vyplývá, že kdyby mi někdo položil zvídavou otázku na dané téma, bude pro mne užitečnost vrby spočívat nanejvýš v tom, že poskytuje proutí na výrobu košíkářského zboží. Tak a tam jsem asi se svými vědomostmi v koncích. Když se pokusím opravdu hluboce zamyslet a to přemýšlení bude skutečně usilovné, tak se mi vybaví jen taková drobnost, že má-li kdo trápení na tomto světě, může ho prý jako tajemství svěřit, podle známého literárního díla, duté vrbě a na čas se mu tak uleví na duši.
V čajovnách se mezi hosty hovořívá o všem možném, někdy potichu, aby hovor ostatní nerušil, jindy polohlasem jako při běžné konverzaci a někdy opravdu nahlas a to tak, že to ostatní musí nutně vyslechnout, pokud se nerozhodnou včas odejít. Některým z těch hostů, kterým stačí hovor vést tak, že ostatní neruší, je někdy smutno, něco je tíží a pak převyprávět svůj osobní svízel příteli či přítelkyni může být dobrá forma terapie. Pokud to je opravdový přítel, může jeho tichá účast působit jako hojivý balzám a ono se asi víc nedá dělat. |
Nic z toho, co takový monolog obsahuje, máme-li se držet běžných zvyklostí, nebývá určeno pro cizí uši a tak to i má být.
Ale protože zbývá ještě se zmínit o kategorii hostů hlučných, kteří nerespektují právo ostatních na klid a najdou se všude a vždy, musí být spravedlivě i jim věnován jejich díl. Starosti většiny z nich nejsou o moc jiné, než těch ostatních, ale najdou se mezi nimi takoví, kteří pociťují neodolatelnou potřebu sdělit své patálie všem, kdo jsou okolo, ať chtějí nebo ne. Jejich vrbou v dané chvíli určenou k tomu, aby vyslechla co je tíží, je celé okolí a je jim jedno, že se tak na veřejnost dostává to, co jsou jen a jen jejich nejniternější pocity a o co, vzato z pohledu ostatních, nikdo další ani valně nejeví zájem. Vykládat svá tajemství na veřejnosti je jistý druh sebemrskačství nebo projev nebetyčné hlouposti a pochybuji, zda takový způsob odreagování může přinést opravdové zklidnění mysli. Průměrnému a přiměřeně zdravému jedinci sotva, na tom se shodne většina lidí. Snad je to považováno za jistý druh hrdinství, sdělit všem veřejně, co koho v osobním životě trápí a o možnosti použít vrbu asi ani skoro nikdo neví. Zmínění lidé mají buď nedostatky v přehledu o literatuře, anebo jim to nikdo neřekl. Vrba snese všechno a pochybuji o tom, že existuje možnosti, jak by něco z tajemství, které jí bylo svěřeno, vyzvonila. |
n
a 2004